Jak jsem (ne)dokončil Beskydskou sedmičku 2018

Některé příběhy začínají mnohem dříve, než se uskuteční. A nemusí jít jen o dny nebo měsíce. Moje rozhodnutí zúčastnit se začalo rodit před třemi lety, kdy jsem tento ultratrailový závod úspěšně absolvoval poprvé. Bylo s dvěma parťáky Honzou a Leošem. V cíli jsme se radovali z pokoření B7 po devatenácti a půl hodinách. Většinu trasy jsme šli, takže to určitě nebyl běžecký výkon. Nutno podotknout, že jsme zvolili nejkratší verzi závodu, tedy Short se zkratkou přes Pustevny. I tak to bylo 82 kilometrů s převýšením 4600 metrů.

V cíli a ještě mnohokrát při debatách o tomto závodu jsem se zařekl, že když ho půjdu ještě někdy, tak ho chci hlavně běžet. Mám běhání v terénu velmi rád, ale spíše běhání než závodní turistiku. Proto je mému srdci bližší třeba Hostýnská osma, které jsem se zúčastnil už třikrát. Je to o zhruba patnáct kilometrů kratší a převýšením „lehčí“ ultratrail v Hostýnkách.

A trvalo dva roky, než jsem se nechal Leošem přemluvit, že to zkusíme spolu a že oproti původnímu času ubereme ne minuty, ale hodiny. Leoš měl cíl 15 hodin. Osobně se mi ten cíl líbil. Znamenalo by to skutečně běhatelné úseky běžet. Sice jich B7 moc nenabízí, ale při troše dobré vůle je najdete.

A tak jsme se v lednu 2018 přihlásili. Příprava ovšem už začala mnohem dříve. Díky výborné partě běžců ze Zlína a okolí se mi podařilo zorganizovat několik velmi dlouhých výběhů od 25 do 45 kilometrů. Ve sněhu, v dešti, v horku. Součástí dlouhodobé přípravy byly i dvě účasti na Hostýnské osmě a každoroční příprava na jeden až dva silniční maratony pod čtyři hodiny. Hromada půlmaratonů, nespočet tréninku základní kondice a rychlosti, včetně kopců. A do toho občas nějaký „místní“ triatlon.

Připravoval jsem se jak nejzodpovědněji jsem mohl několik měsíců. Závěrečné ladění v červenci a srpnu začalo parádním nočním skupinovým během od Čertových skal v Lidečku až do Zlína – 45 kilometrů za zhruba šest hodin. Pak jsme se proběhli z Hostýna do Fryštáku. Vyzkoušel jsem si noční dvanáctihodinovku ve štafetě. Pak jsem se podílel na organizaci nejnavštěvovanějšího triatlonu Valachy Man. Následoval výborný běžecký kemp Běžecké školy Miloše Škorpila v Sokolově. Přímo z něj jsem přijel na start Hostýnské osmy.

Cíl na H8 nebyl nesmělý. Porazit Leošova bráchu. Takže běžet 72 kilometrů s převýšením 3500 metrů, za 9:30! No. Těžká šichta. No, nepovedlo se. Ale…

Hostýnskou mám moc rád. Jednak kopce dobře znám, často v nich běháme s Leošem a Máriem (mimochodem neznám lepšího průvodce Hostýnkami bez toho, aniž by vytáhl mapu). Kopce jsou příjemně náročné, seběhy nejsou brutální. Atmosféra závodu je rodinná. Pořadatelé na trase a občerstvovačky jsou perfektní. Nedám na tuto běžeckou akci dopustit. Zásluhu na tom má i Lukáš Tomčík, hlavní mozek akce! Udržuje omezeným počtem účastníků výjimečnou pohodu při závodu. Prostě není to žádná pompézní megaakce a je výborně zorganizovaná.

Hostýnskou jsme šli s Leošem tedy ve dvojici. Rozbíhal jsem se, jak je u mě zvykem, pomaleji než parťák. Často jsem viděl jeho záda. Ovšem už na začátku jsem cítil, že bude těžké cíl splnit. Docela brzy jsem začal cítit šedesát kilometrů v nohách během běžeckého kempu s Milošem. Držel jsem se zuby nehty, abych držel co nejrozumnější tempo. Tak aby se mi cíl příliš nevzdaloval, ale abych to ani nepřepálil. Nicméně většinu čas jsem běžel osamocen. Leoš na mě čekal na občerstvovačkách, ale spíše si šel svoje pár minut přede mnou. Po poslední zastávce na Tesáku, tradičně s kofolou a třetinkou piva, jsem stejně jako o rok dříve výborně rozběhl na posledních dvanáct kilometrů. A devět kilometrů mi to šlo jak při desetikilometrovém závodu. Leoše jsem doběhl na 400 metrů. Ovšem necelé tři kilometry před cílem, běželo se obrovským polomem, jsem přišel o všechno. Nebyl jsem schopný běžet víc než deset metrů. Pak chůze, zase popoběhnout deset metrů, zase chůze. Jeden běžec okolo mě, další dvojice v seběhu mě dala. Zase chůze, zase chvíli běh. Zkouším jíst, pít, hroznový cukr. Nic. Nic mi nejde. Nic nepomáhá. Přemlouvám se. Zkouším sbírat ostružiny. Aspoň, že byly kyselé. Slyším už hudbu z cílového prostoru. Zaběhnu asi 100 metrů. Ksakru, už ani nevidím fáborky.

Do cíle jsem se dopotácel za více než deset a půl hodiny. Poslední tři kilometry jsem plácal 35 minut! No hrůza. Psychika v řiti. A při představě, že mě za tři týdny čeká delší a hlavně náročnější trať, je mi ještě hůř. Leošovi říkám, že si nejsem jistý, zda vůbec chci B7 jít a už vůbec neuvažuji o nějakých časových cílech. Leoš mi radí, ať tomu dám pár dnů, že to ještě probereme… Pořad můžeme registraci prodat. Jo a to mě čekal ještě Týden kultury na Valašsku. Projekt, který mi nedává moc šanci se pořádně vyspat.

Což se potvrzuje. Vlastně ze čtrnácti dnů před B7, jsem doma spal dvě noci. Představení v šapitó končí před desátou. Pak úklid. Do postele na Kohútce v chatě kamaráda Roberta se dostávám kolem půlnoci. A ráno vstávat, chystat další představení. A v jednom z nich i hrát. Příjemné zpestření v tom stresu. Běhat jsem byl jen dvakrát…

Ale tak, když už jsem se rozhodl, tak to přece nezabalím, říkám si. Leoš s další dvojí běžců z Fryštáku, Mariem a Tomášem, naplánuje logistiku na start závodu. Domluví nám support – Martina Kacíře „Katzu“.

Nastává den startu. Pátek. Že bych si přes den lehl? Nemám šanci. Práce, povinnosti, děti, chystání, nervozita. Na start B7 odjíždíme z Fryštáku v půl páté. Před sedmou ve Frenštátu přesedáme ke Katzovi, který nás hodí až k registraci u atletického stadionu. Jdu si vyzvednout s Leošem číslem. Potkávám pár kamarádů. I Davida, který mi ve čtvrtek napsal: kamarád mě přemluvil, abych s ním šel B7. Vypadl mu parťák. Prý jaké si má vzít boty… Tak si voláme, snažím se mu dát rady, jak přežít B7. Večer se ptá, zda si vzít nízké trekové boty, nebo pohorky nebo silničky, s kterými běhá po stezce… Tuhle vsuvku vkládám, protože na B7 se může vydat i někdo, kdo o tom ani neuvažoval do poslední chvíle. A když k tomu přistoupíte rozumně, tak to nemusí být hazardování se zdravím! A může to být zážitek! David dal 55km. Borec.

Z registrační haly odcházím k autu. Jsem unavený, zívám. Přemítám, jak tohle dopadne. Leoš leží na zadním sedadle a odpočívá. Rozhodnu si lehnout taky, na přední sedáky. Je ještě jeden a půl hodiny do startu. Každá minuta odpočinku dobrá, říkám si. Usínám. Asi únava. Po hodině se probouzím. Docela svěže se cítím. Poslední přípravy. Číslo na batoh. Zavázat boty. Společné focení. Kontrola čelovky. Odchod na atletický ovál na start.

Ten pohled na skoro tři tisíce „bláznů“ na ploše atletického stadionu je ohromující. Obří obrazovka, světla, hudba (Mirai hrají Když nemůžeš, přidej víc), kněz. Na tribunách stovky? Ne. Víc než tisícovka diváků. Prostě šou ve stylu Libora Uhra. Tohle je B7. Zpívaná hymna. Odpočítávání. Start. Ohňostroj. Běžíme vstříc Beskydům.

Po slavnostním kolečku na oválu vyrážíme k prvnímu kopci. Javorový. Výborně se mi běží. Únava jakoby mávnutím kouzelného proutku zmizela. Javorový vyletíme, na vrcholu jsme v čase 1:21. Jsme jedenáctí! Pod vysílačem hraje živá kapela Horské služby! No to je zcela úžasné!

Následuje dlouhý ale příjemný seběh do Řeky a výšlap na Ropici. Zase jdeme do sjezdovky. Ve vláčku. Předbíhat se nedá. Ono to ani nejde. Na vrchol Ropice jdou jen sporťáci, hobíci vrchol míjíme a postupně klesáme do Malé Morávky. Pořád se mi běží výborně. Skutečně běžíme všechno, kromě výběhů do sjezdovky.

Leoš si začíná stěžovat, že mu to dnes moc nejde. Cítí se unavený. Posílá mě, ať jdu sám. Říkám mu, ať neblbne, vždy jsem na začátku. Přemlouvám ho, ať to zkusí, že to pomalu půjdeme a rozběhne se. Pár minut navíc na občerstvovačce se vyplácí a vyrážíme dál spolu. Kecáme, probíráme práci, stavbu jeho domku a začínáme opět stoupat do prudké lesní cesty na horu Travný. Nejodlehlejší a nejklidnější místo Beskyd. Na samotný vrchol může jen omezený počet běžců na dlouhé trase.

U rozdělení na dlouhou a krátkou se u Leoše krize projevuje nejvíc. Chce skončit. Tak ho přemlouvám. Odvádím debatu pryč, trochu se rozbíháme, ale často jdeme. Dlouhý šotolinový traverz pod Travným nahrává tomu, aby Leoš krizi překonal. Bohužel se nedaří. Na občerstvovačku v Krásné dorazím o čtyři minuty dřív. Leoš je naštvaný. Nejde mu to. Je unavený, neví si rady, jak si pomoct. Ztrácíme oproti plánu asi 25 minut. Leoš to definitivně vzdává. Přemlouvání už nepomáhá. Váhám, zda mám jít sám. Trochu se toho obávám. Jednak je to proti pravidlům, jednak mám respekt z toho, že půjdu dalších skoro šedesát kilometrů sám. Tedy pokud půjdu až do cíle sám.

Potkávám Pepu Hubáčka a Vlasťu Bukovjana, budoucí vítěze v kategorii 50+. V duchu si pohrávám s myšlenkou, že se přidám k nim. Ale než se rozhodnu, kluci odbíhají. A podle jejich výsledného času (14:18) dělám dobře. To bych asi vážně nedal…

Vyrážím teda sám. Tajně doufám, že Leoš si odpočine, a nakonec zkusí zdolat Lysou a dojít do Ostravice. Mně se jde stále výborně. Na Lysou jdu dost dobře. Držím se dvojice děvčat, které si pořád povídají. Baví mě, že není ticho. Baví mě, že neslyším jen ťukání trekových holí. Holky jdou bez hůlek! Jen takové dva dřevěné klacky jedna z nich má. Držím se jich i při seběhu z Lysé do Ostravice. Podle mezičasů jsem předběhl 26 dvojic, v porovnání s mezičasem v Krásné. Super pocit! Jenže.

Volám Leošovi, kde je. Pořad tajně doufám, že je kousek za mnou. Byl jsem rozhodnutý na něj počkat. Bohužel nejde. Už je v Čeladné a pomalu míří do Frenštátu, kde máme auto. Tak bohužel jsem na to sám. Buď skončím, nebo půjdu sám. Definitivně sám. Rozhodnu se ale rychle. Zkusím jít sám. Snad se dokážu někoho držet. V Ostravici potkávám Anetu z Ostravy, kterou znám z Běžecké školy, z kurzu trenéra kondičního běhu. Říká, že čeká na kamarády a poběží s nimi druhou delší polovinu Beskydské sedmičky. Tedy asi padesát kilometrů.

Už nečekám. Vyrážím sám. Čeká na mě Smr(t)k. Nejtěžší kopec. Stoupáme po asfaltce. Po pár minutách začínám cítit brutální únavu. Chce se mi spát. Jsem sám a ještě ani nesvítá. Usínám za chůze. Část výstupu si nepamatuji. Musel jsem se slušně motat. Probouzí mě k životu až extrémně těžká technická pasáž výstupu na Smrk. Vysoké kameny, kluzké. Pád by znamenal těžké a bolavé zranění. Do protisměru potkávám partu basketbalistů, kteří zřejmě na Smrku nocovali. V žertu je varuju, že potkají dalších pět set podobných bláznů, kteří jdou nahoru proti nim a budou se jim složitě vyhýbat. Vida vrací se mi dobrá nálada. Vtipkuju. Ještě před chvíli jsem byl přesvědčený, že sejdu Smrk a zabalím to. Takže musím mluvit. Občas prohodit nějaký vtípek, pozdravit se s ostatními. Někoho se chytit. Informace pro statistiky. Na Smrk jsem stoupal více než dvě hodiny! Sedm kilometrů! Pro mě nejtěžší část trasy.

Ze Smrku sbíhám. Náladu mi zvedá vědomí, že Leoš je v pořádku a už je u auta. Požádám ho, zda by nepřijel do Čeladné na občerstvovačku. Dal bych si pivo… Setkání mi dodává hlavně psychické síly. Fyzicky se necítím vůbec zle, přestože už mám za sebou přes padesát kilometrů. Až mě to samotného překvapuje. Pozitivně. Navíc v ústech cítím hořkost Birrelu a tak vyrážím dál a už věřím, že dojdu až do cíle. Pozitivní pocity mi zůstávají. Na Čertův mlýn neustále běžím, tedy kromě těch prudkých výšlapů po lesní cestě. Potkávám osmapadesátiletého Miru, který už jde taky sám. Kecáme, běžíme, pícháme hůlkami, kecáme, běžíme.

A v tom další psychická vzpruha. Volá mi moje žena! Ptá se, povzbuzuje, no radost! Mezitím mi sice Miro utekl, ale to už mě nerozhodí. Najdu si další dvojici holek, které mě dojdou. A tak si zase povídám. Jsou z Hukvald, mají taky za sebou Hostýnskou osmu. A jdou na vítězství ve své kategorii! Pořád je mi fajn. Přechod z Čertova mlýna na Pustevny je úplně v pohodě, potkávám i první turisty. Z legrace se ptám, zda mají namířeno do Třince, že by mohly stihnout nedělní ranní mši… Neurazili se, zasmáli a popřáli, ať se daří. Už mám za sebou 12 hodin. První borci už mají B7 za sebou. A mě čekají už jen dva kopečky. Jo už jsem si neříkal kopce, nebo hory, ale kopečky.

Na Pustevnách se opět potkám s Leošem. Sním chleba se škvarkovou a solí, dám si Vysočinu, kofolu, polívku. Takže jo, je skoro poledne, tak je čas oběda, ne?! Rychle se rozhodnut, že se nebudu trápit seběhem do Ráztoky a jdu zkratkou na Radhošť. Na DSQ našeho týmu to nemá vliv, ale dám celou B7, i když tu nejkratší verzi.

Na kontrole Na Radhošti se dozvídám, že je dnes hodně podobných sólistů. Nezvykle hodně. Tak si říkám, že je to až škoda, že to nejde dát dohromady v průběhu závodu. Prostě někde na trase bude zastávka, kde se jednotlivci bez parťáků domluví a pak jsou spolu… No vymýšlí kraviny, takže mám sil dost. Sbíhám do zamlženého sedla Pindula z prosluněného Radhoště. Moc příjemná občerstvovačka se vším všudy. Naposledy před cílem se zdravím s Leošem, z něhož se stal skvělý support. Setkávání s ním mi určitě pomohlo dostat se až sem, pod Velký Javorník. Ten znám dobře. Byl jsem na něm na začátku července s Jájou na výletě.

Na Velký Javorník jdu nejdříve s dvojicí turistů, pak mě dojde zase dvojice děvčat. Potěší mě, když se ukáže, že mě znají z Valachy Mana. Mužská ješitnost je někdy skvělá. Prostě mi zvedne náladu, když popisují jak rády jezdí na Valachy na závody, které organizujeme ve Velkých Karlovicích. Holky díky moc za ten kousek, co jsem běžel s vámi!

Na Velkém Javorníku jsem si vyfotil paraglidisty. Měli tam velký slet. Tak jsem si počkal chvilku na start. Dolů mě vzít nechtěli. Prý nemám helmu. Tak příště běžím s helmou, ha, ha…

Seběh po kamenité stezce z Javorníků je peklo na kolena. Navíc v nohách už 80 kilometrů. Ale běžím, co to dá. Žene mě představa cíle. Snaha stihnout to do 16 hodin. Dostávám povzbudivou SMS od kamaráda Petra, který už má B7 několikrát za sebou. Volám Leošovi, že už jsem ve Frenštátu. Už jen pár ulic. Stačím si všimnout svatby v zahradě školy. V cílové rovince je červený koberec. Zvedám ruce, zdravím se s Leošem, Katzou, jeho dětmi Aničkou a Martínkem. Dávám rozhovor moderátorovi, jsem v euforii.

Při stoupání na závěrečný schody K2 jsem vzpomněl na hodně situací, věcí i lidí. Je to hezký pocit, když na vrcholu dostanete účastnickou medaili. Takovou malou dřevěnou. Beskydskou. Jsem v cíli. Za 15:58:08. O tři a půl hodny rychleji než před třemi lety. Jsem trochu sám, ale jen chvilku… Obdivuji všechny, kdo se na B7 vydají a gratuluji všem, co ji dokončí! Tahle akce vám změní život.

Tady by se slušelo poděkovat. A ano, děkuji všem, koho potkávám a kdo je pozitivní! Bez okolků jsem za mnohé vděčný své rodině, Jáji, Kájce i Amálce. Miluji vás! Jája: „Jsi blázen a borec zároveň!
Mohl by to být takový sladký konec. Ale má to pokračování. Trochu nečekaný. Při cestě domů, přes euforii Leošovi, říkám, že další rok určitě vynecháme. On musí dostavět barák. A že musíme sladit formu. Aby nám to vyšlo oběma najednou! Souhlasí. Večer se doma najím a v sedm už spím jak dřevo. Mnozí jsou ještě na trase a stihne je průtrž mračen a náročný závěr B7 v hustém dešti. Mario s Tomášem, pro kterého to byla těžká premiéra na takové akci, jsou v cíli za celkem 24 hodin. Řádně zmoklí a unavení. Gratulace!

V neděli mi volá Miloš Škorpil. Ano ten Miloš Škorpil. Běžec, propagátor běhu. Prý jaké to bylo, co dělám. Že je ve Zlíně, dělá běžeckou přípravu zlínským orientačním běžcům. Někde mezi řečí plácne něco o B7. Nechtěl ji běžet, protože B7 měla v povinné výbavě růžové štěstí, brufen. A pak řekne: „Už to v pravidlech nemají. Příští rok bych to mohl běžet s tebou!“ Bezmyšlenkovitě odpovím, že to nechci běhat každý rok. Co to plácám?! Miloš mi nabídl, že se mnou poběží B7 a já ho odmítnu. No nic. Odpoledne jedu za ním. Pokecat u kafe. A na závěr se zeptám, zda to myslel vážně. S tím příštím rokem. „Myslím. Už nemusím mít brufen, tak bych to šel.“

No tak uvidíme…

Bob Komín

49 komentářů u “Jak jsem (ne)dokončil Beskydskou sedmičku 2018

  1. Marie Komínová Reagovat

    Drželi jsme ti palečky,ale zvládl jsi to.Jsme s taťkou na Tebe pyšní,dík mamka.

  2. Kamila Krajčová Reagovat

    Teda, Bobe, nechápu, jak to všechno stíháš a zvládáš! Klobouk dolů, smekám! Jsi jednička! Držím palce i do dalších Tvých výzev

  3. Katza Reagovat

    Bylo mi ctí dělat support takové skupině!! Ve finále to tedy převzal Leoš (i když jsem byl od 5 vzhůru, kdyby bylo potřeba vyrazit a to mi Jituška potvrdí), který vlastně taky ušel přes padesát km, aby se k autu dostal.
    Takže se chlapci zamyslete a příští rok jsem ready, tedy autem vám pomoci, bo pěšky to zvládají jen opravdoví machři a to já rozhodně nejsem!! Respekt!!
    Zdarec

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *